Pohádka o kouzelném koberci

Bylo nebylo, byla jednou jedna roztomilá víska. Rozkládala se v malebném údolíčku pod nevelkými horami.

Čertík Jarda s papouškem Tondou si vísky všimli, když nad ní letěli. Hned se jim zalíbila a rozhodli se přistát a podívat se na lidi, kteří v ní žili. Přistáli na kopečku nedaleko hezkého malého domečku na kraji vesničky. Byl odtud krásný výhled do údolí na potůček, který se klikatil přes ves, na zelená pole a na vysokou skálu v dálce za nimi, na které stála zřícenina starého hradu.

 

 

Vtom se z blízkého domečku ozval dětský křik a hřmot padajících věcí. Papoušek Tonda se podíval na Jardu a stručně poznamenal:

„Asi bychom se tam měli podívat.“

Jarda přikývl, ale neřekl nic. Přikročil k domečku a vešel skrz zeď dovnitř. Nedivte se, čertík Jarda a jeho papoušek patří ke kouzelným bytostem, které můžou procházet zdmi i zavřenými dveřmi.
Ocitli se v krátké chodbě. Z vedlejší místnosti se znovu ozval dětský křik:

„Maminko, já nechci, abys uklízela! Já chci, aby sis s námi hrála!“

A bylo slyšet, jak někdo do něčeho kope…

„Děti, nechte toho,“ řekl unavený ženský hlas. „Uklízet se musí, tak si hezky hrajte a já to zatím udělám.“

„Nééé!“ zapištěl tentokrát holčičí hlásek. „My chceme, aby sis s námi hrála!“

Jarda zdvihl tázavě obočí. Pak s papouškem na rameni vkročil zavřenými dveřmi dovnitř.

„To ne!“ vykřikla vystrašená žena v širokém pruhovaném triku. „Moje děti nejsou zase tak zlobivé, aby si je vzal čert! Matyáši, Nelko, ke mně!“ zavelela rázně maminka.
Vylekané děti se ukryly za svou matku.

„Ble ble ble ble…,“ blekotal Jarda, rozrušeně se díval na koberec a přitom gestikuloval rukama.

„Jo, máš pravdu. Myslím, že je to koberec, který hledáme,“ vážným hlasem pronesl Tonda.

„Ble ble ble ble…,“ pokračoval Jarda.

„Jak se opovažujete…“ ohradila se maminka ukrývajících se dětí.

„Promiňte, milá paní, nechtěli jsme rušit,“ promluvil k ní vlídně Tonda. „Dozvěděli jsme se o vašem kouzelném koberci, a tak jsme si dovolili přijet na návštěvu…“

Děs na tváři ženy vystřídal tázavý výraz.

„Vy nevíte, že tady máte kouzelný koberec?“ podivil se Tonda. „To je kouzelný létající koberec, který dokáže každého odvézt do země pohádek.“

Děti s otevřenými ústy zíraly na čertíka s papouškem.

Tvář ženy se zklidnila a roztála v úsměv. Odklidila vysavač a odsunula hračky z barevného koberce. „A jak se ten kouzelný koberec ovládá?“ obrátila se na své pohádkové hosty.

„Stačí si jen sednout,“ řekl Tonda a Jarda posadil na koberec obě děti.

„Pak už je potřeba jen aktivovat plně automatické ovládaní kouzelnou říkankou,“ dodal Tonda.

„Ble, ble, ble, ble,“ vyslovil Jarda kouzelnou říkanku.

Vtom se koberec zavlnil a pomalu se vznesl. I se svými malými pasažéry zamířil skrz okno směrem k ruinám blízkého hradu. Děti překvapeně zavýskly.

 

 

„Jééé, Matyáši, my letíme!“ vykřikla Nelka. „Podívej, jak jsme vysoko.“

Koberec plul oblohou a blížil se ke zříceninám hradu.

Jako mávnutím kouzelné hůlky najednou zříceniny zmizely a místo nich se objevil nádherný středověký hrad. Na věžičkách hradu vlály barevné zástavy. Na hradbách bylo vidět děla a pochodující stráže.

„Jak je možné, že ten hrad je jako nový?“ zeptal se Matyáš.

„Asi jsme se ocitli v pohádce,“ zašeptala Nelka.

Koberec se zavlnil a začal klesat přímo na nádvoří hradu. Děti se chytly za ruce a čekaly, co bude dál. Přistály uprostřed hlavního nádvoří. Když se koberec dotknul země, rozletěla se blízká vrata a z nich vyběhl starší muž s dlouhou bradkou a hábitem, jaký nosí kouzelníci, a se špičatým kloboukem na hlavě.

„Ó, vaše blahorodí,“ uklonil se muž dětem. „Jsme moc rádi, že jste se doslechli o našich potížích a přišli nám pomoci. Dovolte, abych se představil. Já jsem Kumulus, první královský ministr.“

„Kumulus proto,“ dodal ministr samolibě, „že umím úspěšně kumulovat čili hromadit bohatství…“

„Pro krále a jeho národ samozřejmě,“ doplnil po krátké odmlce. „Když tak koukám na váš létající koberec,“ pokračoval, „vidím, že přicházíte z daleka. Patrně z Orientu?“

„Ne, z Orientu ne,“ řekl směle Matyáš. „Ale i tak jsme přiletěli zdaleka. Já jsem Matyáš a tohle je moje sestra Nelka. Řeknete nám, prosím, jaká pohroma postihla království?“

„Vy to nevíte?“ podivil se Kumulus. „Královna těžce onemocněla, a tak náš král vypsal královskou odměnu pro toho, kdo ji vyléčí.“

„Co se jí stalo?“ zeptal se Matyáš.

„O tom se nesmí mluvit,“ řekl stručně Kumulus. „Odvedu vás ke králi, on vám vše vysvětlí.“

Děti za Kumulem vstoupily do hradu. Procházely skrz velké místnosti zdobené krásnými obrazy, sochami a rytířskou zbrojí.
V poslední místnosti, ve velké dvoraně, seděl na trůnu král. Měl bílou bradku a byl oblečený v krásném královském hávu. Důstojně se díval na přicházející děti.

 

 

„Ó, můj králi, dovol, abych ti představil cizince, kteří k nám přiletěli z daleké ciziny na létajícím koberci,“ pravil první rádce s hlubokým úklonem. „Přijeli se podívat na tvoji choť, aby ji vyléčili.“

„Chcete léčit mou královnu?“ tázal se nedůvěřivě král.

„Zkusit bychom to mohli,“ odpověděla směle Nelka.

„Dobře, zkusit se to může,“ řekl král po chvíli zvažování. „Následujte mě do královniných komnat.“

Vstoupili do prostorné komnaty, v jejímž středu stála obrovská postel. Na loži ležela královna. Byla bledá, těžce dýchala a něco si pro sebe šeptala.

Nelka přistoupila k posteli, aby lépe slyšela.

„Čarodějnice, ztrať se! Nech mou dceru na pokoji! Neber mi ji,“ blouznila královna.

Nelka se podívala na Matyáše.

„Myslím, že bychom si měli promluvit i s princeznou,“ řekla. „Něco s ní asi nebude v pořádku.“

„Mohli bychom mluvit i s princeznou?“ zeptal se Matyáš rovnou krále.

„Jak je libo, cizinci,“ ostře pronesl král. „Ale jestli neuspějete, přísný trest vás nemine!“

Král je přivedl do jiné hezké místnosti. V koutě stálo zrcadlo a do něj koukalo děvčátko oblečené v růžových krajkových šatech. Na hlavě měla třpytivou korunku a na prstě velký prsten.

 

„Co na mě tak čumíte?!“ vyjela rozlíceně princezna na děti, když je uviděla v zrcadle.

Nelka chytla Matyáše za ruku a vylekaně couvla.

„Jmenuji se Matyáš a tohle je moje sestra Nelka,“ představil se Matyáš a směle vykročil vpřed. „Přišli jsme léčit tvou královskou matku.“

„To mě nezajímá,“ odvrátila se princezna znuděně a podívala se znovu do zrcadla. „Mě zajímá jenom moje krása. Podívejte, jak jsem hezká!“ dodala pyšně.

„Tebe nezajímá tvoje maminka?“ vykřikla udiveně Nelka. „Vůbec tě nezajímá, jestli je možné něco udělat na její záchranu?“

„Já mám něco dělat?!“ opovržlivě se utrhla princezna. „Já jsem princezna a nemusím dělat vůbec nic! A vlastně ani nemůžu. Jestli chci být krásná, nesmím pracovat!“

Děti se na sebe nechápavě podívaly. S někým tak pyšným se ještě v životě nesetkaly.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Matyáš Nelky. „Dá se léčit lidská pýcha?“

Nelka bezradně pokrčila rameny.

Protože byly děti v pohádce, kde je všechno možné, zjevil se jak mávnutím kouzelného proutku čertík Jarda s papouškem Tondou na ruce.

„Princeznu očarovala zlá čarodějnice,“ vysvětloval dětem papoušek. „Jmenuje se SAMOLIBOST.“

„Ahá! Když princezna propadla samolibosti,“ řekla Nelka, „přestala mít ráda královnu, svoji maminku. Tím jí způsobila zármutek a bolest.“

„Ano,“ pokračoval Tonda. „Když je člověk nešťastný, když ho něco trápí, může z toho i onemocnět. A právě to se přihodilo královně. Dcera jí zpyšněla, myslela jenom na sebe a přestala milovat ji i ostatní lidi. Princezna svou samolibostí ublížila matce a to vedlo ke královnině nemoci.“

„Můžeme jí nějak pomoct?“ zeptal se Matyáš.

„Možná bych měl zajímavý návrh,“ vesele zaskřehotal Tonda. „Známe s Jardou jednoho strašného draka, který bydlí tady nedaleko. Jmenuje se Mordius Hrozný. Mohli bychom k němu princeznu poslat na převýchovu.“

 

„Ble ble ble ble…,“ rozčíleně spustil Jarda ve své čertovštině.

„Proč nesouhlasíš?“ podivil se Tonda. „Drak by princeznu zavřel do zlaté klece a musela by poslouchat. Odnaučil by ji pýše. A jestli ne, tak by ji sežral!“

„To nemyslíš vážně?“ zhrozila se Nelka.

„Nebo bychom ji mohli strčit do boudy k našemu psovi,“ navrhl Matyáš. „Ten by jí dal taky za vyučenou…“

„Ble ble ble ble…,“ vzrušeně začal blekotat Jarda.

„Jarda si myslí,“ překládal Tonda, „že možná není až tak špatný nápad vzít princeznu k vám domů. Mohli byste ji ukázat, jak se mají hodné děti chovat ke své mamince.“

„Hmm, pravá princezna u nás na návštěvě ještě nebyla,“ poznamenala zamyšleně Nelka a spokojeně koukla na Matyáše.

A tak se stalo, že si děti odvezly princeznu na létajícím koberci domů. Maminka už na ně čekala a všechny tři radostně přivítala.

A pak se nestačila divit.

Matyáš a Nelka byli jak vyměnění. Byli milí, slušně se chovali a mamince se vším pomáhali, aby ukázali princezně, jak se chovat ke své mamince.

Princezna se zpočátku pyšně odvracela, když ji děti volaly na pomoc při úklidu. Ale když zjistila, že po dobře udělané práci maminka vždy dětem vypráví pohádky, také přiložila ruku k dílu a pilně pomáhala.

V rodině zavládla dobrá nálada a pyšné srdce princezny se začalo naplňovat láskou. Když se do něj láska natrvalo navrátila, zastesklo se jí po mamince a tatínkovi. A tak děti nasedly na kouzelný koberec a odvezly princeznu domů do pohádky.

To bylo radosti, když se princezna vyléčená z pýchy a samolibosti vrátila domů! Její maminka se radostí hned uzdravila a svou dceru pevně sevřela v náručí. Šťastný král Matyášovi a Nelce vyplatil královskou odměnu za vyléčení královny a všichni žili šťastně až do konce života.

 

Vypravěč, kreslíř a autor pohádkových e-booků Danielovy pohádky, Duhová víla a Pohádkářská příručka aneb Jak pohádkář Jarda přišel na svět. Objevte pohádky pro Vaše děti, pohádky pro celou Vaši rodinu…Jardův příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.