Naše Bětka

Městečko obklopovaly hory s rozlehlými loukami a hlubokými lesy. Daniel miloval procházky po stráních okolních kopců.
Z nížin se zvedaly louky, na kterých z trávy vykukovaly tisíce různobarevných květů. Ten pestrobarevný koberec květin ukrýval netušený svět, v němž žily luční kobylky, berušky, mravenci, různí brouci a další tvorové nejrozmanitějších tvarů, barev a velikostí.
Daniel ulehl do trávy. Louka voněla a hmyzí orchestr vyhrával svůj obvyklý song. Hluboké bzučení včel, veselý chór cvrčků a další zvuky louky chlapce ukolébaly, až zavřel oči a usnul…

Skutečnost se spojila s neskutečnem. Mysl chlapce se odpoutala od omezení našeho světa a vstoupila do magického světa pohádek, dobrodružných příběhů a fantastických příhod…

„Ale ne, on je mrtvý!“ ozval se tenoučký hlásek hned vedle Danielova ucha.
„To není možné, vždyť dýchá,“ odpověděl jiný hlas, který se ozýval od Danielova břicha.
„I srdce mu stále prudce bije,“ přidal se třetí hlásek z oblasti, kde měl Daniel srdce.

Hlásky, které se ozývaly z různých částí těla spícího chlapce, spáče probudily. Otevřel oči.
„Co je, co se děje? Kdo to mluví…?“ řekl Daniel a posadil se.
„Pohybuj se opatrně, chlapče, vždyť nám ublížíš!“ ozval se opět tenounký hlásek berušky, která se přesunula z chlapcova ucha a usadila se přímo na nose.

Daniel přiblížil ruku ke tváři a přiložil si prst k nosu, aby beruška mohla přelézt. Podíval se na břicho. Seděl tam luční koník. A po hrudníku mu lezla další beruška…
„Broučkové moji, přelezte mi na ruku, abych vám náhodou neublížil,“ řekl chlapec a nabídl jim prst, aby mohli slézt ke svojí družce.
„Konečně ses probudil,“ řekla beruška a podívala se na chlapce. „Celá louka je vzhůru nohama a ty si spokojeně spíš!“
„Co se děje, proč jsou všichni tak polekaní?“ zeptal se Daniel.
„Z kouzelného lesa se ozývá strašlivý ryk,“ odpověděl luční koník. „Nikdo neví, co se děje, a všichni se bojíme, jaká příšera to vtrhla do našeho světa…“
Daniel se zaposlouchal do zvuků letní louky. A opravdu, z hor bylo slyšet ozvěnu vzdáleného řevu vzteklého zvířete…
„Pomoz nám, Danieli!“ ozvala se druhá beruška. „Zajdi do kouzelného lesa a zjisti, co se děje.“
„Spolehněte se na mne,“ řekl chlapec s úsměvem a přiložil prst k nejbližšímu stéblu trávy, aby si obyvatelé louky přelezli do bezpečí.

Chlapec se postavil a vykročil ke kouzelnému lesu. Pohltily ho stíny lesních velikánů a jasné sluneční světlo letního dne vystřídalo pochmurné přítmí prastarého lesního porostu. Z kopců se opět ozval ryk rozzuřeného zvířete, tentokrát z menší dálky. Daniel vykročil za ním.
Les vyústil do okrouhlé kotliny. V jejím středu stál veliký drak. Kolem krku měl široký obojek, z kterého vedl kovový řetěz. Naproti drakovi stála žena oblečená jako bojová amazonka. V rukou pevně svírala řetěz vedoucí k dračímu krku.

„Však já tě naučím poslouchat!“ křikla žena na zvíře. „Už lidem nebudeš dál škodit,“ dodala, levou rukou přitáhla řetěz a švihla bičem, který svírala v pravé dlani.
Drak otevřel tlamu a hrozivě zařval. Daniel už už očekával, že mu z tlamy vyšlehne oheň, který spálí odvážnou amazonku. Ale z dračí tlamy se místo ohně vyvalila hromada pravopisných hrubek, gramatických chyb a popletených slov, které zahalily ženu jako jedovatý dým…
Po chvíli se mrak hrubek a chyb rozplynul. Žena opět švihla bičem a vyskočila odvážně na hřbet hrozivé potvory. Drak se vzepnul a zamával ocasem. Otevřel tlamu, zařval a vypustil další příval jedovatých slov.
„Tak ty nepřestaneš?!“ bojovně křikla amazonka a chytla do rukou velký náhubek, který měla pověšený u pasu. Byl to náhubek podobný těm, jaké se dávají psům, aby nepokousali lidi. Šikovným tahem nasadila náhubek drakovi a zatáhla za řetěz, takže drak nemohl pořádně ani dýchat. Zvíře zaskučelo a sklopilo hlavu.
„Odteď budeš poslouchat,“ poplácala po krku zkroceného draka. Seskočila na zem a vykročila směrem k Danielovi.

„Jmenuji se Bětka,“ představila se bojová amazonka. „Jsem známá krotitelka divoké zvěře a specializuji se na draky, kteří jazykovými chybami narušují lidskou pospolitost.“
Vedle Daniela se jako mávnutím kouzelného proutku zjevil čertík Jarda s papouškem Tondou na rameni.
„Obdivuhodné představení,“ řekl Tonda. „Něco takového jsem ještě neviděl.“
„Ble ble ble ble,“ přitakal horlivě Jarda.
„I Jarda říká, že to umíš s nebezpečnými obludami, které ničí spisovní jazyk,“ tlumočil papoušek.
„Se mnou nebudeš mít práci,“ usmál se Daniel a podával Bětce ruku. „Já mluvím spisovně a rozhodně nešířím plameny pravopisných a gramatických chyb, jako ten drak, kterého jsi právě ochočila.“
„Co vás přivádí do kouzelného lesa?“ zeptala se Bětka.
„Drak, kterého jsi před chvíli zkrotila, svým řevem vyděsil obyvatele louky. Tak mě požádali, abych zjistil, co se děje,“ odpověděl chlapec.
„A my se zjevujeme vedle Daniela vždy, když se něco děje,“ dodal papoušek.
„Ble ble ble ble,“ blekotal čertík.
„Chtěli jsme se seznámit,“ překládal Tonda, „abychom tě požádali o pomoc při odstraňovaní jazykových chyb z pohádek, které Jarda píše.“
„Ble ble ble ble,“ pokračoval Jarda.
„Naše pohádky čtou děti,“ vysvětloval Tonda, „a opravdu nechceme, aby se z našich pohádek někdo nakazil nesprávným pravopisem a gramatickými vadami…“
Bětka se usmála. Měla radost, když mohla být užitečná, a ze všeho nejradši pomáhala lidem krotit výrazy, které do psaného jazyka nepatří.
„Vždy ráda pomůžu,“ odvětila prostě. „S radostí budu dětem ukazovat, jak je naše rodná řeč krásná, když se dodržují její pravidla.“

Vypravěč, kreslíř a autor pohádkových e-booků Danielovy pohádky, Duhová víla a Pohádkářská příručka aneb Jak pohádkář Jarda přišel na svět. Objevte pohádky pro Vaše děti, pohádky pro celou Vaši rodinu…Jardův příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.